Kdy jsem si poprvé přičichla k zrcadlovce?

Když se narodil můj první syn.

Ano, přesně takové to klišé. Matka na mateřské, konečně trochu času, nějaké peníze na hraní a hlavně motivace něco dělat. Tak jsem si pořídila zrcadlovku.

A samozřejmě jsem byla přesvědčená, že právě zrcadlovka je ta věc, která udělá moje fotky skvělé.

No… nebyla.

Žádné super fotky ze mě najednou nepadaly. Foťák jsem sice měla, ale nějak jsem pořád nechápala, proč ty moje fotografie nevypadají tak, jak jsem si představovala. Tak jsem si řekla: Holka, budeš se muset začít učit.

A tak začala moje fotografická cesta.

Od FotoŠkody k fotografickému přemýšlení

První kurzy a workshopy jsem absolvovala u FotoŠkody. Čím víc jsem do fotografie pronikala, tím víc jsem chtěla vědět.

Přihlásila jsem se proto do večerní fotoškoly k Pavlovi Scheuflerovi. A právě tam se pro mě fotografie začala měnit z „umím ovládat foťák“ na něco úplně jiného.

Pavel nás neučil jen teorii. Učil nás nad fotografií přemýšlet a hlavně se dívat kolem sebe.

Nejzábavnější byly samozřejmě domácí úkoly. Dostávali jsme různá témata a pak bylo na nás, jak si s nimi poradíme. Fotila jsem akty vlastního muže i kamarádek, makro, večerní Prahu, symboly a spoustu dalších věcí, na kterých jsem si mohla zkoušet, co vlastně chci fotografovat.

A právě ve večerní škole jsem potkala několik fotografů, kteří mě ovlivnili a pomohli mi posunout se dál.

Když jsem u FotoŠkody vychodila všechno, co šlo, a pořád jsem měla pocit, že chci ještě něco dalšího, přesedlala jsem do Fotoinstitutu. Postupně jsem prošla čtyřmi úrovněmi večerní fotoškoly s Pavlem Bokrem a jednou také s Kamilem Vargou.

Tyhle večery mi daly opravdu hodně. Zkušenosti, názory, inspiraci, chuť tvořit a hlavně chuť pokračovat.

Nakonec jsem absolvovala i rekvalifikační zkoušku Reportážní fotograf.

Takže mám na fotografování dokonce papír.

Jenže právě díky lidem, které jsem kolem sebe měla, jsem postupně pochopila ještě jednu věc:

Na to, abyste byli dobrý fotograf, papír nepotřebujete. A nepotřebujete ani nejlepší techniku. Ta vám samozřejmě dává možnosti a v některých situacích vám může hodně pomoct. Ale sama o sobě dobrou fotografii neudělá.

Potřebujete fotit. Hodně fotit. Zkoušet. Dělat chyby. Dívat se kolem sebe. A hlavně to mít rádi.

Skvělá fotka může vzniknout i mobilem. Protože nakonec není nejdůležitější to, čím fotíte, ale co v tom hledáte a jestli to dokážete zachytit.

Hledání toho, co mě vlastně baví

Pořád jsem tak trochu hledala svůj směr. Co vlastně chci fotografovat? Co mě bude bavit? Do čeho chci dávat svoji energii?

Po škole jsme občas s kamarády fotografy pořádali takové malé fotografické dýchánky. Tohle mi vždycky vyhovovalo. Jsem totiž člověk, kterého ostatní inspirují. Ráda pracuji ve skupině a baví mě, když každý přinese svůj pohled.

Nikdy jsem nebyla typ, který se zavře sám v ateliéru a několik hodin si vystačí sám se sebou.

Velkým zážitkem pro mě byla také týdenní Fotoscuola Tavole s Janem Pohribným v Itálii.

Jeden týden fotografování, přemýšlení, zkoušení a inspirace v nádherném prostředí. Zní to možná jako klišé, ale pro mě to byl opravdu jeden z nejtvůrčích týdnů, které jsem ve fotografii zažila.

Jan Pohribný má můj velký respekt a obdiv. A někdy bych si moc ráda našla čas a vrátila se tam.

A pak do toho vstoupila muzika

Můj muž Petr vždycky miloval muziku. Já díky němu začala chodit na koncerty a jednoho dne jsem si s sebou do kabelky na tajňačku vzala foťák.

A zjistila jsem, že tohle je ono.

Najednou mě bavilo nejen poslouchat kapelu, ale také hledat správný okamžik, výraz, gesto, světlo, pohyb. Být přímo před pódiem a snažit se z toho všeho dostat několik fotografií, které ten koncert připomenou.

Jenže jsem vůbec nevěděla, jak se vlastně ke koncertnímu focení dostat.

Pak mi pomohly dvě věci, které spolu vlastně vůbec nesouvisely.

První byla moje milovaná obec Zbytiny.

V roce 2022 se tam uskutečnil první ročník metalového festivalu South of Heaven. Festival byl tehdy ještě úplně v plenkách a fotograf tam vlastně nebyl. A já si tam samozřejmě nakráčela s foťákem a snažila se realizovat.

A moje fotky se dostaly k Otovi Gajdošovi ze Solar System, který je následně použil pro reportáž do Sparku.

A pak přišla druhá věc.

Kamarádka z gymplu Radka.

Na třídním srazu mi dala kontakt na svou známou v rockovém magazínu Spark. A já jsem jako správné fotografické jelito napsala do Sparku svůj životopisný elaborát.

A oni mi odpověděli.

Následovala schůzka, řekli jsme si, co a jak, a já pak vyrazila na svůj úplně první koncert jako fotografka Sparku.

Byl to klubový koncert v Sedmičce na Strahově a přijel Chris Bay z Freedom Call.

A hned napoprvé jsem to samozřejmě trochu zvorala. Měla jsem nastavenou tichou závěrku a u bezzrcadlovky pak díky tomu vznikaly na fotografiích krásné pruhy. Takže katastrofa. Nezbývalo než vyházet nepoužitelné fotky a zbytek vydávat za umělecký záměr.

Postupně jsem se ale prokousala všemi nástrahami, naučila se, co a jak, a myslím, že dnes už v tom našem malém koncertním foto rybníčku plavu docela dobře.

Český rybníček mi sedí

Se South of Heaven spolupracuji dodnes. Ten festival je pro mě vlastně trochu „můj“, stejně jako kluci ze Solar System, kteří u jeho vzniku stáli.

Postupně přišla také spolupráce s webzinem Sound-Scribe, pro který nejen fotím, ale také píšu. Nějakou dobu jsem fotila také pro RockList.

A díky svému muži, se kterým se v tomhle hezky doplňujeme – on natáčí videa pod projektem Haxen Report – jsem se dostala také ke kapelám jako Alžběta nebo Vanaheim.

Postupně jsem se dostala i k fotografování velkých koncertů a produkcí. A musím říct, že mě baví. Velké kapely, velké pódium, pořádná produkce, fotopit a možnost být pár metrů od kapely. A když se před vámi objeví kapela, kterou jste chtěli fotit, je to skvělý pocit.

Jenže s velkými koncerty přichází i druhá stránka. Fotografování má často přesně daná pravidla. Tři písničky a ven. Přesun, čekání, někdy přesně určené místo, odkud můžete fotit. Občas vás někdo přesune z jednoho místa na druhé, jindy se do fotopitu ani nedostanete a skončíte někde daleko od pódia. A zatímco koncert běží naplno, vy už vlastně víte, že za chvíli musíte být pryč.

Rozumím tomu. U velkých produkcí je potřeba hlídat bezpečnost, pohyb lidí, kapelu i samotný průběh koncertu. Když je na místě několik desítek fotografů, nejde to dělat jinak.

Jen jsem postupně zjistila, že mi víc vyhovuje, když mám při focení trochu volnější ruce. Když můžu zůstat déle, hledat jiné úhly, vrátit se k pódiu, zajít za kapelou nebo prostě jen chvíli počkat na moment, který přijde.

Možná právě proto mám tak ráda českou scénu. Je menší, ale často osobnější. Člověk se zná s kapelou, pořadateli i lidmi kolem koncertu. Nejde jen o akreditaci, fotopit a tři písničky. Často je v tom i nějaký vztah a radost z toho, že jste prostě u toho.

A myslím, že právě tohle mi na koncertním fotografování vyhovuje nejvíc.

Takže tak nějak vznikla moje cesta ke koncertní fotografii.

Nebyl v tom žádný velký plán. Neřekla jsem si jednoho dne, že budu fotografovat koncerty. Nejdřív jsem si koupila foťák kvůli tomu, že se narodil syn. Pak jsem se začala učit. Hledala jsem, co mě baví, potkávala lidi, kteří mě inspirovali, zkoušela nové věci, dělala chyby a zase fotila.

A nakonec jsem skončila v první řadě před pódiem.

A zjistila, že právě tady jsem doma.

Cesta nebyla jednoduchá. Chtěla čas, spoustu focení, spoustu chyb a taky trochu odvahy. A jak se říká – musela jsem se vyfotit.

-LeMa-